V minulém roce se u nás objevila malá distribuční firmička Filmhouse, která si za cíl klade přinášet na náš trh především kvalitní filmy, které propadly sítem, a po slušném Jak ukrást bizona a Bomba pro Greenwich, tituly atraktivními hlavně díky hereckým představitelům (Bizon – Dustin Hoffman, Greenwich – Depardieu), přináší na náš trh kultovní a v rámci možností perfektně provedené počiny jako Lola běží o život a hlavně Battle Royale I a II, z nichž se budeme posledním dvěma věnovat v následující dvou recenzích.

FILM: Prvnímu Battle Royale legendárního japonského režiséra Kinji Fukasaky jsme již věnovali samostatný článek v rubrice Kult, v němž se můžete dočíst o genezi samotného snímku od kontroverzní knihy Koushuna Takamiho, která se ihned po uvedení do prodeje stala bestsellerem, po následující sérii 15 knih manga comicsu s hlubším prokreslení postav s černými tečkami na závěr a velice otevřenými pedofilními hentai kresbami, který hlavně inspiroval tvůrce filmu.
O scénář k filmu se postaral režisérův syn Kenta Fukasaku, jenž později dokončil druhý díl po bohužel na rakovinu prostaty předčasně zesnulém otci, a krom castingové sázky na jistotu v podobě slavného Takeshi „Beat“ Kitana, který vlastně „hraje sám sebe“ se všemi svými tiky, skýtá výsledný film jenom jedno milé překvapení vedle druhého. Ať již se jedná o dobře vybrané mladé herce, kteří jsou bez problémů uvěřitelnými postavami (za pozornost rozhodně stojí Chiaki Kuriyama známá jako GoGo z Tarantinova Kill Bill a hlavně záporná postava Masanobu Anda, který za celý film neřekne ani jedno slovo a strká tak do kapes i Arnoldova Terminátora), čemuž napomáhá i detailní prokreslení psychologie skoro každé zajímavé postavy… Nebo s postupem času čím dál tím víc emocionálnější scény, protože divákovi jsou bližší osudy s přibývajícími minutami ubývajících postav, které se dostávají opravdu do patových situací boje mezi nejlepšími přáteli a láskami. 


O Battle Royale se hodně mluví kvůli násilným scénám, na které jsou japonští a vlastně vůbec asijští tvůrci experti. Ale zase tak žhavé to s tím nebude, protože se ve skutečnosti jedná ani ne tak o kritiku násilí, jako spíše o studii toho, jak by se k sobě lidé chovali v krajních situacích života a kolik by museli ztratit ze své lidskosti, aby vrazili kamarádovi nůž do zad (v přeneseném i doslovném smyslu slova). Na pozadí ale těch nejbrutálnějších scén, kdy vybuchují hlavy a souloží nezletilé školačky v malých sexy sukýnkách, hraje vážná klasická hudba působící jako protipól k zobrazovanému, čímž film dostává velice zajímavý satirický nádech a originální, i když ve své podstatě banální příběh odsýpá velice rychle k problematickému (protože v kinoverzi složitě pochopitelnému a ve speciální, na dvd prezentované verzi příliš doslovnému) závěru filmu, u nějž se člověku ani nechce věřit, že ho natočil 70letý režisér a jednalo se o jeho 60. film.   
DVD: Díky péči společnosti Filmhouse se k nám dostávají oba díly v luxusních dvoudiskových edicích balených v digipacku, které přicházejí nejdříve do půjčoven a poté následovně 9.2. do prodeje za velice solidní cenu v poměru kvalita-kvantita. Sice můžeme na společné balení obou dílů asi zapomenout, ale na druhou stranu jsou jednotlivé edice srovnatelné se zahraničními japonskými, kdy se v případě prvního dílu setkáváme se speciální verzí filmu, která má vylepšené trikové záběry úmrtí jednotlivých studentů (nikoliv však tak, že by to ve filmu působilo rušivě) a 8 minut scén navíc (basketballový zápas mezi Shyuyaou a Mimurou, prodloužený proslov Kitana ke svým studentům, po zavirování systému Mimurou Kitano vypne zdroj, alternativní konec).
Po obrazové stránce má BRI na rozdíl od druhého dílu zářivější a jasnější barvy, lépe zvládnuté a dobře viditelné scény odehrávající se v noci a celkově je čistší. Po zvukové stránce musí edice uspokojit snad úplně každého, protože krom velice detailního DTS zde je i originální zvuková pětikanálová stopa s přebassovanou hudbou, perfektně srozumitelnými dialogy a skvělým pocitem prostorovosti hlavně díky zvukovým efektům. Bohužel zvukové efekty nejsou tak rázné jako u druhého dílu a hudba zastírá někdy dialogy. Český dabing mívá u asijských filmů převážně nevalné kvality, zde se alespoň povedlo vybrat vhodné dabéry (snad vyjma Kitana) a vyřčená slova odpovídají pohybům úst. Technická kvalita dabingu je o stupeň horší než v případě originálního znění, což je patrné hlavně na zvukových efektech, které se naneštěstí moc neprojevují po čas filmu. 
Velice potěšitelný je fakt, že jsme se v případě prvního dílu dočkali kompletní české podpory (slovenské však nikoli) jak u filmu v podobě gramaticky a stylisticky zdařilých titulků a i dabingu, tak i na druhém disku v případě bonusových materiálů, které mají buď české titulky, anebo, pokud se jedná o psaný text, je do češtiny přeložen celý (ale jen v tom případě, jedná-li se o text převzatý).


Po bonusové stránce je Battle Royale I slabší a výbavu ukrývá na „pouhém“ jednovrstvém disku (nepočítaje mezi to naštěstí přeskočitelné upoutávky na filmy společnosti po spuštění prvního filmového disku), ale přesto přináší zajímavé informace, sestávající většinou z filmů o filmu, dokumentů a následného přijetí filmu, kdy z dokumentárně přidaných hodnot vybočuje akorát série upoutávek a spotů spolu s texty. Bonusy otvírá středometrážní film o filmu Battle Royale od A do Z (50 minut), který je hlavním těžištěm disku a krom výpovědí herců o tom, jak se vypořádali s tak kontroverzní látkou a svými rolemi, je zde zmapováno celé natáčení s tím, že je velice zajímavé nahlížet na práci Kinji Fukasaky. Klasický Film o filmu (12 minut) je na rozdíl od výše zmíněného bonusu klasickým propagačním materiálem, kde jsou nám představeny hlavní postavy a nástin děje a od herců i od nikoho jiného se vlastně nedozvíme nic kloudného krom toho, že se jedná o naprosto úžasný film.
Desetiminutový bonus Ze zákulisí je přehled celkem zábavných záběrů, jak herci trávili čas mezi jednotlivým natáčením scén. Jedenáctiminutové Záběry z natáčení jsou naopak pohledem na to, jak jednotlivé scény vznikaly a jedná se o cenný materiál hlavně díky pokynům režiséra a pohled na to, jak pracoval. Dotáčky pro speciální verzi se nesou v duchu předchozích materiálů a 8 minut je zde věnováno záběrům z natáčení scén v tělocvičně, které se poté přidaly do nového sestřihu filmu. Konkurz a kamerové zkoušky v 7 minutách představují přesně to, co si asi pod takovým názvem vybavíte, takže se jedná o nepříliš zajímavý materiál (jejichž podobnost na disku začíná být mírně schématická), kde je vidět náročná fyzická a i psychická příprava herců, kterým hodně pomáhal do projektu zapálený režisér. Tisková konference v devíti a půl minutách nenabídne nic víc než jen oslavné ódy na adresu režiséra a za pozornost stojí jen samotný závěr, kdy se ke slovu dostane Takeshi Kitano a začne vyprávět o tom, že měl s Kinjim točit již Violent Copa a kdyby k tomu došlo, asi nikdy by nerežíroval nic dalšího díky neskutečnému chaosu, který při jeho natáčení vládne.
Tímto se dostáváme na druhou stránku bonusové nabídky, kdy jsou již jen ty „menší“ a spíše „povinné“ bonusy v podobě česky otitulkované upoutávky a tv spotu, který je v pozměněné podobě s prostřihy na nadšeného Tarantina jako skrytý bonus na prvním disku s filmem (zkuste v hlavním menu klikat všemi směry a pokud nic stejně neuvidíte, zmáčkněte enter). MFF v Tokiu jsou čtyřminutová vyjádření herců před projekcí filmu o tom, že byl velice odvážný tah od režiséra obsadit starší herce do rolí mladistvých a že s tím studio delší dobu nesouhlasilo, a od samotného režiséra a Kitana o přístupnosti filmu a toho, že to nemá nic dělat s jeho kvalitami. Výroba trikových záběrů je jeden z těch zábavných bonusů na disku, kdy ve čtyřech minutách za doprovodu vážné hudby jsou postupně skládány až po finální verzi na sebe jednotlivé trikové záběry v různých fázích vývoje, od scén, kdy byl zásah trikařů zřejmý (výbuchy hlav a průstřely), až po ty méně viditelné úpravy (nehybné oči a úprava pozadí apod.).
Instruktážní video o délce 3 minut je zábavným vtípkem, kdy nám instruktorka z filmu řekne, že režisér slaví 70. narozeniny a na film má omezený počet dní (60), a pokud tento stanovený počet překročí či bude přetáčet scény a dotáčet je po limitu, vybouchne mu hlava (její vysvětlivky jsou poté doprovázeny záznamem z jeho oslavy narozenin na natáčení). Zbylé bonusy jsou textové, ať již se jedná o třístránkové Prohlášení režiséra, v kterém vzpomíná na to, že mu byla látka velice blízká díky zážitkům z druhé světové války, nebo o pětistránkový text „Kde končí lidské svědomí?“ Radomíra D.Kokeše (s jehož texty jste se již mohli setkat na discích s Pulp Fiction či Jackie Brownovou), který na film nahlíží z analytického hlediska v rámci (sub)žánrů vyvražďovačky a japonského školního filmu a rozebírá jeho výstavbu a nadhozené myšlenky.
Závěr: Nezbývá nic jiného, než jednoznačně první Battle Royale doporučit všem, kteří ho neznají a jenom o něm četli či slyšeli, protože i když přehnané rozplývání se nad filmem může poté druhého zklamat kvůli vysokým očekáváním, zde tomu tak není. Ti, kteří ho už viděli žádná doporučení nepotřebují a jistě již teď mají objednané opravdu po všech směrech dokonalé vydání, na kterém jsem nenašel ani jednu chybičku. Sám jsem velice rád, že u nás někdo vydal tento kultovní počin a doufám, že se Filmhouse obdobně postará i o chystané filmy Takeshiho Kitana.
FILM: 10/10 DVD:  10/10